Srpen 2009

Akita-Inu, Shiba-Inu

21. srpna 2009 v 10:53 | Enysek |  Zvířátka

AKITA-INU

Akita Inu (japonsky: 秋田犬, česky: akita-inu nebo akita-ken) je psí rasa (plemeno), která pochází z Dálného východu, přesněji z Japonska z ostrova Honšú. Tato rasa je pojmenovaná podle provincie Akity, z níž pochází. Takže Akita Inu vlastně znamená pes z Akity.


Akita inu je poměrně velký pes s klidnou a vyrovnanou povahou. Akity jsou inteligentní a učenlivé, jejich výchova si však žádá zkušeného chovatele.


http://www.europuppy.com/images/dog_breed_info/3_1.jpg
Proslavení

Akity se proslavili hlavně svou oddaností a láskou k pánu a k rodině. Velkou váhu měl k prosazení zákona o ochraně památek Japonska i příběh psa. V roce 1923 se v městě Ódaté v domě, který je dnes uctíván a chráněn jako památka, narodil pes rasy Akita inu Hačikó. Jako dvouměsíční byl poslán profesoru panu Veno do Tokia. Hačikó se naučil každý den chodit v 17 hodin čekat na svého pána na nádraží. Za dva roky ale pan profesor Veno zemřel a nevrátil se domů. Hačikó ztrátě pána neuvěřil a stále čekal. Pokusy o jeho převýchovu byly neúspěšné. Město za něj platilo poplatky a byl respektován. Na svého pána čekal do svých 12ti let a 5ti měsíců. Když roku 1935 na nádraží zemřel, jeho památník lidé pokryli květinami. V Ódaté je jeho linie stále živá a díky importu feny linie Sugisawa žijí jeho příbuzní i v České republice.


SHIBA-INU

Shiba (japonsky: 柴犬, šiba-inu nebo šiba-ken) je japonské plemeno psa. Je nejmenším z japonských špicovitých plemen.

http://www.svet-zvirat.cz/image-magazin/shiba-inu-1.jpg

Povaha

Jako správný Japonec je šiba samuraj, neohrožený individualista, který se nezalekne ani několikrát většího protivníka. Správná šiba nevyhledává konflikty, ale na druhou stranu je schopná si bránit své území i před mnohem větším psem, což se jí často stává osudným. Pro tuto svou neohroženost byla v Japonsku používána k lovu i na tak velká zvířata jako jsou jeleni či medvědi. Dnes je šiba využívána spíše jako pes společenský. Svou veselou povahou si získá srdce mnoha lidí. I dospělá šiba si vymýšlí všelijaké legrácky pro pobavení okolí, ráda si hraje s dětmi, a přestože to není typický pes pro výcvik (je velmi samostatná a tak nějak nechápe, proč má sedat či lehat, když to zrovna nepotřebuje - přesto se i se šibami daří skládat zkoušky z poslušnosti), naučí se velmi rychle všelijaké "cirkusové" kousky. Za pamlsek bude i válet sudy. Zároveň je dostatečně samostatná na to, aby vydržela celý den sama doma, když je rodina v práci či ve škole. Málokdy štěká, proto se hodí i do městského bytu, kde jiná plemena ruší okolí častým štěkotem. Přicházející návštěvu sice ohlásí několikerým štěknutím, ale nijak přehnaně. Je také velmi čistotná, už od zcela malého štěněte, což je také pro pobyt v bytě velká výhoda. Šiba je zvědavá a vydrží celé hodiny z okna pozorovat dění na ulici. Stejně tak vydrží celé hodiny spát ve svém pelíšku, pokud zrovna nemá náladu na společenský život. Co se týká pohybu, přizpůsobí se svému majiteli, takže si vystačí s pravidelnou krátkou procházkou, ale klidně bude celý den běhat po horách. Šiba potřebuje vzhledem ke své povaze majitele tolerantního, který jí nechá prostor pro uplatnění její inteligence a individuality.


http://puppydogweb.com/gallery/shibainus/shibainu_gilligan.jpg

Kawaii pix

21. srpna 2009 v 10:45 | Enysek |  Japonsko
00glo0256.gif anime image by Risiana
Animegirl.jpg Anime girl image by mihokimnya.jpg desu couple image by Alolulu_Imouto-chan

http://fc00.deviantart.com/fs33/f/2008/312/5/8/Some_Lineart__Neko_Boy_Chibi_by_KawaiiJumi.jpg







Čarodějnictví

21. srpna 2009 v 10:30 | Enysek |  Záhady
INKVIZICE

Kladivo na čarodějnice, a počátky stíhání
Jako velký začátek honu na čarodějnice odstartovalo vydání pověstné buly Summis desiderantes affectibus roku 1484 papežem Innocencem VIII. V této bule byl kanonicky vymezen pojem čarodějnictví a na základě jí se také vše odehrávalo. Podle ní tedy znamenalo čarodejnictví jev výrazné hereze (pozn. hereze = tzv. bludařství, církevně vzato názor křesťana odporující jednomu nebo více dogmatům tehdejší společnosti, /dogma = přesně definovaná církevní "pravda").

Poté byla roku 1487 vydána dominikána (H. Institoris aj. Sprenger) pověstná kniha Malleus maleficarum, u nás známá pod názvem "Kladivo na čarodějnice", jenž byla velice podrobným rozdělením předcházející buly, stojí v ní, kterak, jak a podle čeho se mohou podezřelé osoby stíhat a zapomenuty nebyly ani soudní procesy s nimi. Netřeba připomínat, že tato kniha vznikla za přispění zvrhlé lidské fantasie, podobně jako plno dalších, podzěji vydaných. Touto knihou se hájili inkvizitoři snad ve všech zemích, jelikož ji považovali za svou "bibli". Z Kladiva na čarodějnice byly poté odvozovány další knihy (např. Guaccio z r. 1608 aj.). Vzorem pro tuto nechvalně známou knihu byl spis Directorium inquisitorum z roku 1376 sepsaná dominikánem N. Eymericem z Gerony.

Byla ustanovena hlavní instituce, jakési centrum inkvizitorů a inkvizice samotné.
Říkala si "svatá inkvizice", ustanovená byla už roku 1231 papežem Řehořem IX. Její cíl byl jasný - pronásledovat a trestat tzv. hereticy, neboli kacíře, a její "právo" bylo takřka neomezené, inkvizitoři si přivlastnili doslova právo nad životy ostatních a co hůř, občas byly i uznáváni jako jediná pravda Boží. "Svatá inkvizice" se zpočátku zaměřovala hlavně na vyhlazování kacířských sekt, a byla ustanovena celkově k obraně víry, takže tím pádem nevzbuzovala nedůvěru u občanů. Ta se stejně časem obrátila proti nim. Oběti končily většinou na hranici.

Inkvizice byla poprvé zrušena Napoleonem I až roku 1808, ale o 6 let později ji papež Pius VII ve Francii znovu zavedl. V Čechách byla inkvizice zavedena už roku 1318.
Hlavním důvodem zatýkání bylo tzv. "crimen magiae", neboli zločin magie, kde se předpokládalo, že čarodějnice na základě magických praktik škodily všeobecně ostatním lidem. Jako východiskem zde bylo bráno v úvahu to, že je člověk za pomoci černomagických praktik schopen spojit se s ďáblem, který mu slouží do vypršení paktu. Paktem nazýváme smlouvu mezi oběma stranami. Čarodějnictví a pakt s ďáblem podle všeho patřili neodlučitelně k sobě, a proto se také podle toho jednalo. Zřetel byla brána mimojiné i na některé výroky z bible - např. "Čarodějnice neponecháš na živu" atd, což ještě více utužovalo potřebu se jich zbavovat a vneslo to do podvědomí lidí mnohdy nesprávný obrázek o dané věci.

Už samotné popírání faktu, že čarodějnice existují vedlo k podezření. Kdo se například nechal veřejně slyšet, že popírá to, na čem inkvizice stavěla, už byl v jejích očích pokládán za někoho, kdo jí chce škodit a tudíž za někoho, kdo se čarodějnictví věnuje a snaží se to za těmito výroky skrýt. Boj za správnou věc nenabíral konce.

http://joelgennari.com/drawings/images/whitch_blkwht_700.jpg

Boj proti čarodějnicím a kacířům
Mezi první, kteří proti čarodějnictví vystupovali, byl již roku 900 Canon Episcopi, který prohlašoval, že biskupové mají dbát na to, aby jejich věřící nebyli ohrožování temnými silami a nabádal je samotné k boji proti nim bojovali, většinou formou oddanosti církvi. /Což na první pohled trošku bije do očí, aspoň z mého pohledu /.
Čarodějnictví bylo spojováno především s ženami. Někdy se čarodějnicím říkalo strigy.ní za účelem přiznání
Nejprve bylo nucené přiznání samotnou církví zakázáno, ovšem zandlouho se prosadil názor - když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Všeobecně inkvizice prohlašovala, že člověk, je-li mučen, v bolestech nedokáže lhát. Tento názor samozřejmě podporovali, neboť se oběti většinou přiznaly, ….. logicky, i když s tím, kvůli čemu jsou mučeny neměly nic společného.
Než toto přišlo a všeobecně bylo mučení za účelem přiznání povolené, tak se to obešlo tzv. ordáliemi. V praxi to znamenalo, že Bůh sám měl posoudit a rozhodnout, zda obžalovaný má s ďáblem něco společného. Tak například - žena obviněná z čarodějnictví byla tedy svázána a položena na vodu. Pokud klesla ke dnu a utopila se, ptoom byla nevinná. Pokud zůstala plavat na hladině (věřilo se totiž, že voda nepřijme nic duchovně nečistého), vylovili ji a šli rovnou ke hranici, kde ji upálili.
Protože byla biskupská církev jako taková v boji proti kacířům nedůsledná, byla pravomoc inkviziční papežem Innocencem IV r. 1248 zčásti přenesena na dominikány, kteří se v boji s tzv. temnými silami osvědčili. Roku 1252 byla inkvizice dominikánům předána docela.


Jak to probíhalo…
Zpočátku byl boj formou aktivního hledání kacířů. Pověřený inkvizitor svolal určitý počet lidí a oznámil jim, aby mu v rozmezí 6-12ti dnů přinesli informace o tom, kde se kdo vyskytuje a co kdo dělá. Tedy byly pověření lidé posláni do terénu a hledali a špehovali.
Byla ovšem také vyhlášena tzv. "lhůta omilostnění", kde do 40ti dnů byly lidé sami vyzváni, aby se daní kacíři dobrovolně přihlásili a zřekli se svých hříchů. Po uplynutí této doby byli kacíři souzeni. Přiznání se obvykle docházelo mučením (neboli torturou). Užívalo se při tom nejrůznějších pomůcek - skřipců, palečnic, "španělských bot", pálení ohněm, nalévání vody do úst (později přešla voda v roztavené olovo), zavěšování viníků za ruce se zátěží atd…………toto všechno záviselo už na fantasii samotných inkvizitorů. Mučení samotné předepsal Innocenc IV a papež Kliment IV ho potvrdil.

(palečnice)
(španělská bota)

Mučení se mohlo opakovat jen třikrát, ale to bylo obcházeno tím, že mohlo trvat neomezeně dlouho a mohlo být přerušováno. Tedy inkvizitoři sami neřekly, že se končí, ale že se mučení odkládá na neurčito. Museli být na místě nejméně dva svědci, obažalovaný neměl právo znát jejich jména, kteří vše dosvědčovali (samozřejmě zde hrálo logicky velkou roli úplatkářství).
Další metodou usvědčování bylo samotné udávání mezi jednotlivými čarodějnicemi, tedy že jedna řekla, že tu druhou viděla na sabatu. Po přiznání šli oběti ihned k upálení (podle svých hříchů na pomalém nebo prudkém ohni).


Podezřelá byla například osoba, která nechodila pravidelně do kostela, nebo naopak, chodil-li tam dotyčný až příliš pravidelně - už i to bylo podezřelé, dále byla (beze srandy) podezřelá starší žena, která žila sama a měla doma pověstného černého kocoura, a tak dál. Opravdu takovýchto "znaků" byla spousta. Mnohdykrát končili na hranici i sami inkvizitoři - jelikož byli udáni.


Celkově když byla oběť přivedena před inkvizici a měla se doznat, vypadalo to následovně - nejprve byla zastrašována ukázkou mučících nástrojů. Pokud se nepřiznala, bylo jí domlouváno, a pokud se ani tehdy nepřiznala, nastalo samotné mučení. Co je zajímavé - během mučení nepadaly žádné slovní narážky a dokonce to i vypadalo, že je oběti samotné inkvizice líto. Během mučení jí bylo předčítáno z bible a obvykle vlídným hlasem kněze domlouváno./dle mého to mělo psychologický podtext/.

Téměř všichni mučení se přiznali ke všemu, co od nich inkvizitoři chtěli slyšet. Obvyklé bylo i to, že se na těle dotyčného hledlo nějakých podezřelých znamének, bylo za pomoci bodátek vyhledáváno necitlivé místo, protože se věřilo, že právě z tohoto podezřelého místa je vysávána krev nějakým démonem. Takovýmto místům se říkalo všeobecně "ďábelské pečeti".
Mnohdy byly nabádány samotné děti k tomu, aby šli a udávaly, neboť se všeobecně věřilo, že dítě nedokáže lhát. Pokud tedy nějaké dítě na někoho ukázalo (na popud svých rodičů většinou), daná osoba měla pramalou šanci na svou obhajobu.

http://www.klubovefilmy.net/images/2.jpg

Další zajíavostí bylo například to, že pokud byla oběť zproštěna obvinění (vykoupila se, nebo i jinak), ještě to neznamenalo, že inkvizičnímu procesu unikla - daný člověk totiž musel každý den chodit "od snídaně do oběda a od oběda do večeře" k vratům inkvizičích domů, a tam musel vždy celý den stát, a čekat, kdyby náhodou proti němu bylo nalezeno nějaké obvinění.
Dále byl propuštěný nabádán, aby v případě, že bude mít sebemenší černé myšlenky, se šel hned udat… (jak nelogické)

Hlavním proviněním bylo tzv. rouhání, neboli zříkání se Boha samotného.
U nás probíhalo nejvíce procesů v Losinách na Šumpersku za aktivní účasti vyšetřovatele J.F.Bobliga, který toto rozšiřoval převážně kvůli své ziskuchtivosti, a připravil o život celou stovku nevinných lidí, mimojiné i šumperského děkana a kněze.

pozn. Kladivo na čarodějnice je historický román Václava Kaplického z roku 1963, podle kterého natočil režisér Otakar Vávra stejnojmenný film.

Bring Me the Horizon

21. srpna 2009 v 10:12 | Enysek |  MUSIC
Bring Me the Horizon are a British metalcore band from Sheffield, Yorkshire, who formed in 2004. They played a style of music that fuses death metal and metalcore, known as deathcore on their first album - but they have taken on a more eclectic style with their latest album

Current members

Oliver Sykes - vocals (2004 - present)

http://i303.photobucket.com/albums/nn140/JonnyFuckFace/OliverSykes_.png

Lee Malia − lead guitar (2004 - present)

Lee Malia, Bring Me The Horizon by © Natalia Balcerska Photography.
Matt Kean − bass guitar (2004 - present)


http://farm3.static.flickr.com/2276/2106794420_6b19198834.jpg

Matt Nicholls − drums, percussion (2004 - present)
http://ngdhstech.com/student/179266/images/matt2.jpg

Jona Weinhofen - rhythm guitar, keys, vocals (2009 - present)
http://www.caparison.jp/caparison%20artist/08Jona.jpg


Discography
Count Your Blessings (2006)
Suicide Season (2008)


Diamonds Aren´t forever



Chelsea smile


Play for plgues




Elektronique - Move that thing

21. srpna 2009 v 10:06 | Enysek |  MUSIC